Na Kopě bych si možná troufl na 35 kilometrů, říká Milan Cais z Tata Bojs

23.08.2013

Milan Cais

Jednou z hlavních hudebních hvězd městských slavností při Lanškrounské kopě bude skupina Tata Bojs, která letos slaví pětadvacet let. Zpěvák a bubeník Milan Cais, který je společně s Mardošou zakládajícím členem skupiny, prozradil, jaký má vztah k dálkovým pochodům i ke koncertům na náměstích.

Slyšel jste někdy o Lanškrounské kopě?

Abych se přiznal, tak ne, ale mám pocit, že už jsme v Lanškrouně byli, možná v nějakém klubu… Ale já na tyhle pamětnické věci nejsem, na to je lepší Mardoša. Ten si pamatuje skoro každý náš koncert, co jsme odehráli, zato mně se často stává, že někam přijedu s pocitem, že jsem tam poprvé, a pak zjistím, že jsme tam už hráli.

Kopa je dálkový pochod, kde si každý může vybrat trasu podle svých schopností. Na kolik kilometrů byste si troufl?

Co se týče chůze, tak to bych, myslím, zvládl značnou trasu, protože člověk si stanoví svoje tempo a jde, i když jsem nikdy nešel takový dálkový pochod. Možná na turisťáku, když jsem byl teenager, to jsme chodili třeba dvacet kilometrů. Stovku bych asi nedal, šedesát taky ne, možná bych si troufl na těch pětatřicet. Když si to představím, tolik jezdím na chatu, tak to by se asi dalo za jeden den takovou pohodovou chůzí ujít.

Je někdo z Tata Bojs natolik sportovně založený, že by si vybral nějakou delší trasu?

Náš kytarista Vládík, to je takový sportovec, běhá, hraje fotbal, má chalupu u Benešova, kde hrajou nějakou x-tou ligu. Já jsem ho nikdy neviděl hrát, ale údajně je v tom dobrý a pořád se udržuje ve formě tím, že si jde občas zaběhat nebo se projet na kole, což já se občas snažím dělat taky, protože pro mě jsou naše koncerty taky takový fotbalový zápas…

Probíhá sezona festivalů a různých městských slavností. Je rozdíl mezi tím, když vystupujete na pódiu na náměstí a někde na festivalu?

Je v tom rozdíl, ale vždycky záleží na lidech, kteří se třeba na tom náměstí sejdou a zda jsou ochotní nechat se vtáhnout na chvíli do světa té či oné kapely a nechat na sebe působit jejich energii. Někdy se nám povede, že i u těch lidí, kteří nás evidentně moc neznají, dojde k takovému „naskočení jiskry“ a to si pak vlastně tenhle typ koncertu užíváme možná i víc. My tomu s nadsázkou říkáme misionářské koncerty.

Máte čas se na podobných akcích zdržet, dát si klobásu nebo se podívat na jiná vystoupení, nebo hned po vašem vystoupení jedete domů?

Bývá to různé a nemá to moc spojitost s tím, jaký je to typ akce, spíš s tím, co má kdo z nás za program. Někdy jezdíme společně, ale většinou přes léto je naše logistika hodně roztříštěná, protože každý má svou rodinu a jezdí z různých koutů republiky. Pokud na místě i spíme, tak se samozřejmě zdržíme, snažíme se nasát atmosféru nebo si prohlédnout město, ale když chceme za rodinami, tak vyjíždíme v podstatě ihned.

Máme ale jeden rituál, že se hned po koncertě rádi setkáváme s našimi fanoušky - pokud tam tedy nějací jsou - hodinku s nimi strávíme, popovídáme si, podepíšeme se jim kam a na co chtějí.

Kolik členů má celá vaše koncertní posádka, s níž vyrážíte?

V poslední době se to pohybuje mezi deseti a dvanácti lidmi podle složitosti a typu koncertu. Jsme uprostřed našeho turné k pětadvaceti letům, kde je velká stage, LEDkový systém, projekce a v takovém případě přijíždí jedna parta na místo ještě o den dřív.

V rámci vašeho výročí jste letos vydali výběrové album Hity a city. Jak se to promítlo do skladby koncertů?

Řekli jsme si, že to nebudeme pojímat až tak bilančně nebo příliš vzpomínkově. Fanouškovská základna už je asi jiná, ne všichni jsou pamětníci a ty naše začátky byly takový srandovní. Koncertů k výročí je deset, končíme v září a předkládáme v nich současný zvuk kapely, jen na začátku je takový mash-up starých písniček. Okořeněné je to tím, že v nich Mardoša hraje na svoji původní baskytaru, na kterou hrál první koncert, a já tam hraju na kýble.

Jmenujte na závěr několik písniček, které musíte zahrát pokaždé, takže je uslyšíme i v Lanškrouně.

Šťastnější, Attention aux hommes!, Růžová armáda, Elišce, Pěšáci, Opakování, Homo demo… Myslím, že v Lanškrouně zahrajeme průřez posledními alby s lehkou kadencí na Ležatou osmičku, což je zatím stále ještě naše aktuální album.

Tata Bojs


text Jiří Sotona

foto kapely archív Tata Bojs a Supraphon, portrétní foto Alexandr Dobrovodský

Zpět